Život ve školní družině v době nouzového stavu

Život ve školní družině se ani vzhledem k různým vládním nařízením nezastavil. V současnosti jsou děti do oddělení rozděleny po třídách a to proto, aby se vyhovělo nařízení vlády o nemísení skupin dětí z různých tříd. Dalšími omezeními jsou pobyt v rouškách v průběhu celého dne a zákaz zpěvu a tělesné výchovy – stejně jako při vyučování. Ale ani tato opatření nejsou pro vychovatelky nepřekonatelnou překážkou. Spíše pro nás představují výzvu. Vymýšlíme pro děti různé aktivity, například během procházky venku, děti plní rozličné úkoly jako je třeba najít listy určitého stromu, barvy nebo sledování toho, jak se chovají nažky javoru, když se pustí z výšky. Sbírají šišky borovic, ze kterých později po vyschnutí budou tvořit vánoční dekorace. Ve třídách děti při výtvarných činnostech vyrábí ozdobné závěsy, které si odnesou domů nebo které budou zdobit chodbu 2 .patra ŠD. Rovněž píší dopis Ježíškovi, společně čtou nebo soutěží o nej stavbu ze stavebnic. Jaké bude jejich NEJ záleží pouze na dětech. Místo zpěvu hrají na hudební nástroje a snaží se napodobit zvuky z přírody jako je déšť, šumění listí ve větru, bouřka aj. Mimo tzv. řízenou činnost mají děti i dostatek času na volnou hru a odpočinek. Všechny vychovatelky se snaží pro děti vytvořit co možná nejpřátelštější a podnětné prostředí a to nejen v době nouzového stavu.  Jitka Kupková, vychovatelka

ČTENÍ V ŠD PRO RADOST, ZÁBAVU I POUČENÍ

Kniha- přítel, který mne provází od mého dětství. Maminka, tatínek i prarodiče nám doma četli každý den. Později jsem začala vyhledávat knihy sama. Stal se ze mne takový knihomol a je jedno, jestli je kniha útlá či silná, detektivka nebo román…
Ve školní družině se vracím do let, kdy jsem pohádky, báje nebo pověsti poslouchala zachumlaná v peřinách.  Dnes čtu dětem já. Zhasneme světla, zatáhneme žaluzie, žáčci si udělají pohodlí, poslouchají a relaxují. Je nám příjemně a vychutnáváme si to uvolnění po vyučování, sníme a stáváme se součástí příběhů. Někomu se podaří zdřímnout a tak ho necháváme odpočívat. Kdo ví, co se mu právě zdá…Často se stává, že si potom dlouze povídáme a vypravujeme nejen o tom, co jsme se z knihy dozvěděli, ale jen tak, prostě hovoříme.
Mám ty chvíle ráda. Ty svítící oči, odpočívající děti a popovídáníčko. Snad jednou tuhle štafetu někdo převezme. Přijdou další noví posluchači a pohádky i příběhy budou žít dál. Vychovatelka Jana Kabátová